CYKLOTOULKY s dětmi, vozíkem a nočníkem III

aneb

7000 kilometrů po Albánii, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Černé Hoře, Chorvatsku, Kosovu, Makedonii, Maďarsku, Slovinsku a Srbsku

.....................................

malá ukázka z knihy

......................................

Chci-li ale psát o naší lásce k balkánským zemím v širší souvislosti, musím se vrátit do ještě vzdálenější historie. V roce 2002 jsme na naší druhé společné cestě s Luďkem vyrazili na kolech do Chorvatska. Takový celkem obvyklý cíl většiny začínajících cykloturistů: dojet na kole přes Maďarsko k Jaderskému moři a přes Slovinsko zpátky. Jenže když jsme začali plánovat, přišlo nám to tenkrát celý takový nemastný, neslaný. Maďarsko je placka a není tam nic moc zajímavého. V Chorvatsku ve vnitrozemí je pustina, vedro a žádné stromy. Moře je mokrý a slaný. Jak to zpestřit? Luděk navrhoval jet přes země jako Srbsko nebo Bosna a Hercegovina. Připadalo mi to tenkrát hodně divoké, vzhledem k tehdejším neustálým nepokojům a poměrně nedávné válce v těchto zemích. Nakonec jsme vymysleli kompromis. Pojedeme kousek přes Bosnu, tak abychom byli maximálně na den vzdáleni od hranic, kdyby se nám tam nelíbilo. V té době jsme ještě pro návštěvu Bosny a Hercegoviny potřebovali vízum, ale země se turistům pomalu začala otevírat a pro letní měsíce byl právě od roku 2002 nově povolen bezvízový styk. Vyrazili jsme tehdy, vůbec netušíc, co máme čekat, informací jsme měli minimum. První dojmy z Bosny byly otřesné. Země už skoro sedm let po občanské válce – ta ale byla stále patrná na každém kroku. Rozstřílené domy, některé úplně zbořené a opuštěné, jiné pozvolna opravované. Na silnici výmoly po granátech, v krajině zakopané miny. Všude cedule, že EU plánuje sponzorovat obnovu – ale obnovu čeho? Země byla místy totálně zpustošená. Zírali jsme se zatajeným dechem na válkou poznamenanou krajinu a do duše se vkrádala podivná tíseň. Tady se nám asi líbit nebude…

--------------------------------------------------------------------------------

Ranní pohodovou snídani s výhledem na štíty hor přerušuje déšť. Rychle balíme věci do brašen a děti do vozíku. Bágly, které jsme v té době ještě neměli nepromokavé, halíme do pláštěnek. „Snad to bude jenom přeháňka.“ Naštěstí byla, ale jede se pěkně, silnice zde výjimečně opravdu kopíruje řeku, že se ani nechce zastavovat a pláštěnky zase sundávat. Začíná svítit sluníčko a bělavé obláčky se válí po strmých stráních. Vznikají pravděpodobně, jak pomalu ohřívaný vzduch stoupá vzhůru k vrcholkům hor, kde se ale opět ochlazuje. Šárka na to udiveně kouká. „Maminko, vidíš ty mraky? Skoro si na ně můžeme sáhnout.“

Najednou odkudsi vyběhli dva velcí psi. Luděk jede první, psi chystají útočnou formaci. Zkušeně si to rozdělili, jeden zleva, druhý zprava. Docela hnusná situace. Ten vlevo naštěstí jenom štěká, ale ten větší napravo se pokouší chňapnout lýtko nohy. Luděk šlape, co to dá, ale pes ho v pohodě stíhá, navíc nohy šlapající v rytmickém tempu přivádějí čokla do ještě větší zuřivosti. Chystá se k finálnímu útoku. Skočil, skousnul, a… Nic. Naštěstí to špatně odhadl. Tlama cvakla naprázdno. „Tak to bylo o fous. Pozor na toho hajzlíka,“ varuje mě Luděk vysílačkou. Ale to už na psy zaplaťpánbůh volá pastevec ze stráně nad silnicí, který zprvu nebyl vidět. O pár kilometrů později zjišťujeme, že zuby psovi zase tak úplně naprázdno necvakly. V nepromokavé pláštěnce na báglech zeje dobře dvaceticentimetrová díra. Škoda, ale … lepší než kdyby byla v noze.

--------------------------------------------------------------------------------

Po úvodních dvanácti kilometrech zastavujeme v Boljaniči, v poslední černohorské vesničce. Spíš ze zvyku a zvědavosti, než že bychom něco potřebovali, navštěvujeme obchůdek. Moc toho v regálech nemají, ale my vlastně nic nepotřebujeme. Koupili jsme si jen studené pití a usadili se venku do plastových židliček. Prodavačka je unešená z dětí, takový zájem jsme snad ještě nezažili. Jakmile nás vyzpovídala, odkud jsme a kam jedeme, hned haleká na kolemjdoucí babky: „Pojďte se podívat, koho tu mám! Rodina, jedou na kolech a mají malé děti!“ Je to docela legrace. Vytáhli jsme z brašen pytlík s perníčky, které jsme včera koupili ve městě, a paní je nabídli. Ta hned vyskočila. „Počkejte, já vlastně včera taky pekla,“ zamkla obchod a se slovy „Hlavně mi neutečte“ kamsi odběhla. Zpět byla ani ne za dvě minuty s domácím perníkem. Jeden velký kus měla zabalený v alobalu „Ten si vezmete s sebou,“ a druhý rozbalila na teď. Po chvilce se bouchla do hlavy. „K perníku by to chtělo mléko! Máte rádi teplé domácí mléko?“ a hned zase kamsi běží, tentokrát už krámek za sebou nezamknula. Vrátila se s kastrolem plným teplého kravského mléka, krásně se na něm srážel tuk. A tak v zapadlé vesničce na konci Černé Hory zažíváme jedno z nejhezčích setkání. Paní Olga neustále naráží na děti s dotazem, jestli tam zůstanou s ní a ty jsou navýsost spokojené, v jedné ruce hrnek mléka, v druhé perník. „Na hranice to není daleko, jen asi 15 kilometrů, a do kopce už jenom malko,“ informuje nás paní Olga poté, co jsme se konečně rozloučili a napsali si její adresu, abychom jí po příjezdu mohli poslat společné fotografie. Jo, já znám to vaše malko, to říkáte všichni. Vám už to tak nepřijde, ale ty kopce jsou strašné, říkám si v duchu.

--------------------------------------------------------------------------------

Další téma se stáčí na víru, to je také jedno ze zakázaných, ale zajímavých témat. „Já jsem muslim, a v koho věříte vy?“ zajímá se. „Já jsem ateista,“ přiznává bez okolků Luděk, ale vzápětí je vidět, že u chlapíka narazil. Rychle se snažím situaci zachránit. „My v Čechách jsme křesťané.“ „Tak to jo, protože nevěřící, to jsou u mě nuly. Můžeš být křesťan nebo buddhista, ale když nevěříš, jsi nevěřící pes!“ dodává a je vidět, že to myslí smrtelně vážně. „A jak to máte jako muslimové, nesmíte pít alkohol a jíst vepřové, že? A kouření nevadí?“ otáčíme rozhovor od nás zase raději na něho. Vždy je lepší poslouchat a něco se dozvědět. „Já sice jsem muslim, ale ne ortodoxní. Kouřit? Kouřím, to se může,“ nešlo si nevšimnout zapálené cigarety u jeho úst. Kouří tady skoro všichni. Vzápětí pokračuje: „Alkohol nepiju, ale ne kvůli víře. Kvůli zdraví a kvůli čisté hlavě. Vepřové nejím, vše jen z hovězího, burek, čevapi… jedině hovězí.“

--------------------------------------------------------------------------------

Stále se držíme řeky Reka a stále mírně stoupáme. Projeli jsme Ilirskou Bistricu, což bylo zatím asi naše největší slovinské město a krajina se maličko narovnala. Směřujeme na jih, k moři. Dává o sobě vědět teplejším počasím. Děti pořád trochu kašlou, ale podle přesného ručního měření teplotu nemají. Nasadili jsme Stoptusin a ve vozíčku mají teploučko, snad jim nic nechybí. Ve tři čtvrtě na jedenáct stojíme na hranici do Chorvatska. Po 191 zatraceně náročných kilometrech opouštíme Evropskou unii, protože Chorvatsko vstoupí do EU až za rok, skoro by se dalo říci do roka a do dne, protože se tak stane přesně 1. 7. 2013.

Od hranic vede dálnice až k moři a my můžeme pohodlně jet po staré silnici, kde skoro nikdo nejezdí. Minuli jsme ceduli Rijeka 21 km a terén se naklonil směrem dolů. „Kdyby to tak chtělo být až do Rijeky z kopce,“ sním nahlas. Vzduch už voní mořem a společnost nám dělá kromě dálnice železniční trať.

V Permani vůni moře přehlušila pekara a její vůně nás nalákala i dovnitř. Stejně byl čas oběda. A už to létá. Burek se sýrem a s masem, tekutý jogurt, višňový a jablečný štrúdl a na závěr si děti ještě poručily koblihy. Vůbec nebyl problém zaplatit v eurech. Kuny jsme vybrali z bankomatu až v další vesnici. „2000 kun (kurz v roce 2012 byl 1 kuna = 3,30 Kč) nám musí stačit,“ lamentuje Luděk nad naší rozežraností. Jenom v té pekárně jsme totiž nechali 8 eur.

 --------------------------------------------------------------------------------

Při vjezdu mezi špinavé patrové domy se najednou ozval podivný zvuk z dětského vozíčku. Něco mezi ránou a prasknutím. „To nebylo pěkné!“ Děti se propadly na zem. V předtuše nejhoršího se jdeme podívat blíž… a opravdu k nejhoršímu došlo. Vozík prasknul, dokonce na dvou místech! Jednak nevydržela čtvercová hliníková objímka držící oj a prasklá je i jedna z trubek konstrukce vozíku. „A do prd*le!“ Jak se to mohlo stát?

 --------------------------------------------------------------------------------

I druhý den se Slaviša ukázal jako bezvadný hostitel. Je vzhůru od brzkého rána, podobně jako Luděk, a přišel si prohlédnout za denního světla, co se mu to před domem utábořilo za cikánskou rodinku. Do práce dneska kupodivu nepospíchá. Život je tady opravdu jako na vesnici. Kohout odněkud od časných ranních hodin kokrhá, a od Slavišova domu štěká pes. „To jsem takhle jednou udělal dobrý skutek. Najednou se objevila u mého domu, hladová a opuštěná,“ otočil hlavu k fence voříška středního vzrůstu. „Tak jsem se jí ujal, a ona, potvora, se mi za pár týdnů odvděčila tím, že porodila šest štěňat.“ „Jo, tak to je dobrá historka,“ zasmáli jsme se společně.

Luděk si přisedl blíž k domu, aby zachytil signál wifi. „Jestli chceš, půjčím ti laptop, ten má lepší příjem,“ a hned rozložil počítač na zahradním stolku. „Skočím si pro chleba do obchodu. Jestli chcete sprchu, dům je otevřený, koupelnu mám v přízemí,“ houknul na nás po chvíli a zmizel. „To je neuvěřitelné!“ řekla jsem Luďkovi a taky zmizela, ale v koupelně, kde si po pětadvaceti dnech konečně mám možnost umýt pořádně vlasy. Než jsem odrbala i děti, Slaviša se vrátil s chlebem z obchodu. „Je to starý barák, ale má tam čisto, na to že tady žije pravděpodobně sám,“ zhodnotila jsem jeho koupelnu, načež se umýt a oholit odešel i Luděk.

Se Slavišou si ještě notnou chvíli povídáme. Umí slušně anglicky, takže když si nerozumíme v srbštině, najdeme správné slovíčko v angličtině. Srbové to v dnešním Kosovu nemají jednoduché. „Tito určil hranice. Stanovil, že čára bude až padesát kilometrů za Mitrovicí; přitom na sever od Mitrovice už žijí jen Srbi.“ Ale je optimista, věří vládě a jejímu jednání o životě Srbů. Za prací jezdí až do Prištiny, do firmy dovážející potraviny. Dnes dopoledne má volno, na jednání pojede až po obědě. Než jsme se rozloučili, vyměnili jsme si emailové adresy, a slíbili si, že zůstaneme v kontaktu. A opravdu, dodneška si čas od času napíšeme pár řádků. Jsme zvědaví, jak se Slaviša má. Jeho věty zní optimisticky, vypadá to, že se Srbům v Kosovu začalo blýskat na lepší časy. Je to ale otázka kompromisu, které se v politice dělat musejí.

 --------------------------------------------------------------------------------